Úvaha o tom, jak se všichni ztrácíme

19. dubna 2017 v 15:47 | Termitka |  Palác myšlenek
Milí termiti,

Už se vám stalo, že jste se ztratili? Nemyslím například v lese nebo někde ve městě, tam se ztrácí kde kdo, dokonce i já. Možná byste se pobavili nad tím, jak jsem několikrát nastoupila do špatného vlaku či jak jsem zoufale hledala nějaký obchod, až jsem se jednoduše ztratila. Ale tahle úvaha není o tom, jak se ztrácím ve městě, ale jak se ztrácím v životě.

Myslím si, že každý má nějaká určitá období, která se mu střídají. Jinak by to nebylo zajímavé. Všichni touží po tom, aby se něco dělo. Nikdo nemá rád nudu a stereotyp. Dvě základní období života jsou bezpochyby to, že se daří a to, že se nedaří. Momentálně cestuji všemožně mezi těmito dvěmi obdobími a nejspíše se ocitám na prahu jednoho z nich. Ale jakého? To opravdu netuším. Fyzicky se cítím dobře. Když teda nepočítám období alergie a astma, ale dech mi vystačí na to, abych vyšla na gymplu schody do patra a dokonce jsem se naučila běhat na autobus. Ne, že bych měla na výběr, ráno prostě nestíhám. Psychika je na tom zřejmě hůř. Nevím, co se to se mnou stalo, ale z holky, které bylo v celku všechno jedno se stala holka, která najednou začla všechno řešit. Večer spím už v devět hodin a nedokážu si pořádně nic rozvrhnout, ale na to časem přijdu. A tak se vždycky ztrácím mezi obdobím dobrým a špatným.


Myslím si, že nejsem jediná, kdo se ztrácí, nejspíše se ztrácíme všichni, i když si to nepřiznáme. Ztrácíme se v myšlenkách, ve smyslu života, v hlavě i v ostatních. Je toho tolik kde se můžeme ztratit a ostatní netolerují, že si spleteme cestu nebo jako v mém případě vlak a jedeme pryč. Jsme ztracení ve světě a jediný člověk, který nám dokáže pomoci, jsme my sami. Svět je chápán jako labyrint s jedním správným řešením a směrem, ale jakmile se do něj trochu zamotáme a začneme v něm bloudit, jsme ztracení.

Možná že jste čekali, že na konci tohoto prapodivné​ho slohového útvaru narazíte na nějakou radu, jak se neztratit nebo alespoň nejaky nápad. Předem se omlouvám, že vás nejspíše zklamu, žádný tu nenajdete. Jediné, co tu najdete jsou mé teorie, ale nevím, jestli se to dá nazvat radou. Každopádně si myslím, ze všechno se vším souvisí. K tomu, abych našla správný vlak se stačí zeptat okolních cestujících, k tomu abych našla správný směr života se stačí zeptat srdce. Jaké jsou jeho přání a touhy.

Stejně ztracení jako my jsou třeba rybičky v moři. Prostě někde jsou, plavou si, ale neví kam. Tím jsme jim podobní. Bez předešlého promyšlení si naplánujeme cestu a plujeme. Plujeme v moři černých myšlenek, ale i v nekonečné prázdnotě oceánu. Sami se sebou, navždy ztraceni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama